Zima je mrtva. Ať žije jaro!

Obřad žehem

Tento týden si jaro řeklo ještě rázněji o své místo na slunci. Od minulé neděle sluníčko hřálo a každá chvíle, kterou jsem strávil venku mne přímo nabíjela energií. V neděli odpoledne jsme se šli projít a po cestě mezi zahradami nás ovanul kouř. Já i žena jsme skoro ve stejný okamžik vyslovili myšlenku, která se spontánně hrnula do mysli: "Dal bych si buřta". To myšlenka byla tak silná, že hned v pondělí jsme ji převedli v čin. Buřty byly vynikající a to že můžeme zase po dlouhé době být na zahradě v tričku s krátkým rukávem nás uspokojovalo ještě více.
Oheň byl spojen s pálením pozůstatků loňského podzimu a zimy. Spálili jsme loňský rákos, vánoční stromek a dokonce i ptačí krmítko, které dosloužilo. Aniž bychom to dopředu připravovali, vynesli jsme vlastně Moranu. Torzo, které při pálení na ohništi bylo k vidění beru jako jasný důkaz. A signál zaslaný matce přírodě je také podle mého zjevný:

Jaro, vítej!!!

Jaro 2013

Jaro v Plzenci

19. březen 2013
Tak nám to jaro pěkně začíná. Co si tak vzpomínám, všichni v mém okolí už čekali teplo, sluníčko, zelenou a žlutou. Místo toho se paní Zima ještě jednou rozmáchla a pokryla vše kolem nás bílým sypáním. Musím uznat, že pohled na takto upravenou zahradu není špatný ... je však bohužel v rozporu s všeobecným očekáváním.
Asi se mi bude po tomhle obraze stýskat. Ale teď ne ... až v létě. Až budeme nadávat na horké dusné dny, kdy ani v noci člověk neokusí osvěžení. Pak budeme vzpomínat na tichá chladivá rána, kdy člověk mohl zabořit ruce do sněhu, udělat kouli a v návalu náhlého nadšení s ní mrštit po tom, kdo byl zrovna nejblíž. Kdy pak zkřehlé ruce přiložil na hrnek horkého čaje a cítil jeho vůni a blaho předávaného tepla.
Až zestárneme, budeme vzpomínat na zimy, které již dnes nejsou. Na závěje, co už dnes nemůžeme nikde vidět a na zimní krásu, která podle nás pominula s naším mládím.